Vznik mlýna

Mlýn Dřevíček zde stojí už téměř 90 let. Jeho předchůdce, v podobě větší roubené chalupy, zde, dle odborného posudku z dobových fotografií, stál dokonce celých 200 let. Tento starý a značně zchátralý objekt koupil v roce 1917 mladý, čerstvě vyučený a po vlastním podnikání toužící mlynář Ladislav Baudyš, a v roce 1919, těsně po 1. světové válce, se rozhodl, že si postaví mlýn nový. Tak tehdy došlo k jeho  první větší přestavbě. Místo bývalé dřevěné patrové mlýnice staví mlynář Baudyš budovu zděnou, již třípatrovou a současně ji zařizuje potřebnými mlýnskými stroji.  Vše stihl ve velmi krátké době. Na jaře 1919 se začalo bourat, a po kolaudaci, provedené už 1. listopadu, bylo základní zařízení mlýna uvedeno do provozu. Po našetření dalších peněz byla v roce 1922 dostavěna obytná část.Dle požadavků doby, a především aby obstál v konkurenci, byl mlýn postupně vybavován novou technologií.  To se dělo během 20. a 30. let minulého století. Další větší zásah do konstrukce mlýna, který už vedl k získání jeho současné podoby, nastal v roce 1932, kdy dosavadní vodní kolo nahradila Francisova turbína o výkonu 11 koňských sil. Pro případ nedostatku vody si mlynář pořídil i pomocný elektromotor o přibližně stejném výkonu.

Mlýn spolehlivě sloužil ke spokojenosti jeho majitele až do začátku druhé světové války. Poté, co byl Horní Dřevíč zabrán do Sudet a sousední Velký Dřevíč zůstal český, nastaly mlynáři problémy.  Nedaleko Baudyšova mlýna (ve vzdálenosti cca 2,5 km) stál mlýn ryze německý a český mlynář se navíc, i přes sílící nátlak, nehodlal dodatečně přihlásit k německé národnosti.

Místní sedláci – většinou Němci – ať už z přesvědčení nebo ze strachu, co tomu řeknou ti druzí, k němu přestávali k semletí svého obilí chodit. A přes hranice z české strany nikoho nepouštěli. Ladislav Baudyš měl všechny známé a příbuzné na české straně a občas jim semlel to, co si přinesli na zádech oklikou přes les. To ale neušlo „všímavým“ místním, a tak při nenadálé razii gestapa byl dne 20. září 1941 mlynář zatčen. Mlýn byl zapečetěn, zásoby odvezeny, a mlynář po rychlém soudu eskortován do věznice. Nejdelší čas strávil v německém Ebrachu. Ze zajetí jej 14. dubna roku 1945 osvobozuje americká armáda. Přestože mlýnské zařízení utrpělo za dobu nečinnosti značnou újmu na svém technickém stavu, podařilo se brzy po válce mlýn znovu zprovoznit. Avšak rok 1948 a následné události na sebe nenechaly dlouho čekat. Mlýn se zastavil v krátké době podruhé, tentokrát ovšem na čas mnohem delší. Pro údajné zločiny proti socialismu – a zřejmě také kvůli mlynářovu osvobození Američany – byl mlýn dokonce zestátněn. Tehdejší představitelé moci projevili úpornou snahu veškeré zařízení zničit a sešrotovat. To se naštěstí, i díky značnému úsilí mlynářovy neteře, nepodařilo. Jelikož ani po změně v roce 1989 nedošlo na objektu k žádným úpravám, zůstal mlýn zachován v podobě z roku 1941, kdy došlo k jeho první nucené odstávce. Původní zařízení proto sestává především ze dřeva, železa, kůže a tkaniny.

Mlýn Dřevíček si právem zasluhuje zvláštní pozornost, a to nejen pro úctu k pohnuté životní pouti jeho tvůrce a hospodáře v osobě Ladislava Baudyše, ale i z hlediska architektonického a technického. Proto jsme se obrátili na odborného znalce v tomto speciálním odvětví pana PhDr. Radima Urbánka se žádostí o provedení archivního průzkumu.

Z jeho obsáhlé práce citujeme  závěrečnou pasáž:

Každý malý vesnický mlýn má nějaké specifikum a zároveň se mnoho detaily liší od mlýnů ostatních. Výjimkou v tomto směru není ani mlýn čp. 3 v Horním Dřevíči.

Na prvním místě musíme zmínit výbornou dochovanost technologického vybavení, a to včetně jeho celistvosti. Zároveň je třeba zdůraznit, že vedle jevů běžných zde najdeme i jevy výjimečné až unikátní. Např. vnitřní žlab na spouštění pytlů s finálními produkty z manipulační podlahy, anebo třípodlažní uspořádání mlýnice namísto čtyřpodlažního, obvyklého pro mlýny s uměleckým složením, jelikož se zde do jedné podlahy sloučily podlaha mlecí a manipulační. Vzhledem k výborné dochovanosti technologického vybavení, ale i s ohledem k architektonickému vzhledu objektu a jeho urbanistickému umístění má objekt výborné předpoklady pro případné využití jako malé muzeum mlynářství.

Závěrem je třeba dodat: Objekt mlýna vykazuje tak vysoké hodnoty, že je v jeho případě možné podat oprávněně a odůvodnitelně návrh na prohlášení za kulturní památku.“

Tolik citace z práce PhDr. Radima Urbánka, spoluautora krásné knihy Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II.

Při prohlídce uvidíte řadu řemenů, které přes malé i velké řemenice roztáčejí větráky taráru, soukolí loupačky, mlecí válce, šnek míchačky, excentr vysévače a další zařízení. Při ukázce volnoběžného provozu budete neustále upozorňováni, abyste byli opatrní a příliš se nepřibližovali k běžícímu zařízení, neboť leckterý mlynář byl zraněními na rukou doživotně poznamenán.  Právě zranění společně s nemocemi z povolání – zaprášením plic nebo hluchotou – dokazují, že práce mlynáře i přes jeho dávné historické výhody (nepodléhali tolik vrchnosti) byla prací těžkou a nebezpečnou.

Děti i dospělí si mohou vyslechnout příběh o posledním místním vodníkovi, nebo o vodníkovi, který byl postavou mlýna starého a který již tak hodný nebyl, případně vyprávěnku o tom, jak se z vodníka namyšleného stal vodník kamarádský. Též  se můžete dozvědět o osudu posledního medvěda na Stárkovsku.

Pokud jste se při čtení stránek dostali až sem, máte zájem náš mlýn navštívit a doposud jste o mlynařině slyšeli jen tzv. „z rychlíku“, seznamte se na následujících řádcích s další citací z práce pana doktora Urbánka, v níž popisuje mletí ve zdejším mlýně:

„Způsob mletí v tomto mlýně si přibližme na příkladu složitějšího mletí pšenice na složení, jak se ve své poslední vývojové etapě dochovalo do dnešní doby. Toto mletí se nazývá na vysoko nebo na krupice a umožňuje získání čisté bílé mouky.

V přízemí do násypného koše nasypala obsluha obilí, které kapsový výtah vynesl do podstřeší (3. nadzemní podlaží) k aspiratéru, který oddělil od zrna příměsi menší  (prach, malé kamínky, mák) i větší (větší kamínky, sláma, klasy, provázky). Krátkou spádovou trubkou přes pevný magnet zachytávající feromagnetické kusy (hřebíky, dráty, díly ze zemědělských strojů, zlomky podkov) pokračovalo zrno na krátký koukolník nazývaný Ultratrier. Poté spádová trubka dopravila zrno na poslední čistírenský stroj – periodickou loupačku. Čištění vzduchu od ní zajišťoval tlakový filtr s 80 hadicemi.

Opět kapsový výtah dopravil zrno do zásobníku nad dvoupárovou válcovou mlecí stolici a na rýhovaných válcích se semlel první chod. Další kapsový výtah dopravil melivo do podstřeší na rovinný  vysévač, kde se oddělila první mouka, dunsty (jemné krupičky) a krupice. Pomocí spádových trubek a kapsového výtahu se krupice a dunsty dostaly do reformy (opět v podstřeší), kde došlo k jejich vyčištění a roztřídění podle velikosti a specifické hmotnosti. Pod reformou se na manipulační podlaze (2. nadzemní podlaží) nacházela pytlovací lávka se zavěšenými pytli. Z nich se ručně vysypávaly krupice a dunsty do násypného koše na manipulační podlaze a výtah je vynesl opět do zásobníku nad dvoupárovou válcovou mlecí stolici a na hladkých válcích se provedlo jejich luštění (semletí).

Celý mlecí proces se opakoval nejméně pětkrát a přitom obsluha při každém mlecím chodu přibližovala rýhované mlecí válce (zmenšovala mlecí spáru). Vzhledem k relativně malému množství vody a tedy i poměrně slabému pohonu, který neumožňoval současné čištění zrna, mletí žita a pšenice a zároveň šrotování, se ve zdejším mlýně nachází velké zásobníky, umožňující tyto procesy provádět postupně.

Výsledné produkty mlynář kvůli sjednocení jejich kvality i pro zužitkování méně kvalitního obilí míchal na šnekové míchačce.

Konečné produkty (mouky, dunsty, krupice) skončily na manipulační podlaze, odkud se v drtivé většině venkovských mlýnů spouštěly vyskladňovacím otvorem pomocí prkenného žlabu přímo na vůz. Ve zdejším mlýně je použito unikátní řešení – na manipulační podlaze se nacházejí padací dveře a pod nimi je zavěšen žlab, který končí v přízemí na speciálním stolku, odkud obsluha brala pytle – nemusela tedy zvedat pytle až ze země.

Dodejme, že k mletí žita technologií na plocho sloužila jednopárová stolice s rýhovanými válci, a že k hospodáři hojně vyžadovanému šrotování mlynář používal francouzský kámen.“

Tolik k zjednodušenému výkladu o způsobu mletí ve zdejším mlýně.